V Barceloně neprší

Španělské dobrodružství pokračuje, dešťové mraky střídá slunce. Článek navazuje na V Barceloně prší.

Včera večer jsem si šla přichystat večeři. Vůně, která se nesla celým přízemím, byla neuvěřitelná. Ne však mým dílem, kuchař z našeho hostelu se rozhodl mě zahanbit. A tak jsem si na poslední chvíli na recepci zaplatila večeři, nedalo se odolat. Podávala se paella s garnáty, mušlemi a kalamáry. Abych nezůstala o hladu, byla jsem okolnostmi donucena na chvilku vytáhnout mobil, ač je to ve společnosti a ještě ke všemu při jídle trochu neslušné. Nesuďte mě ale, bez tutoriálu na Youtube bych asi na to, jak se garnáty jí, nepřišla.

Narvaná dvěma večeřemi jsem se dobelhala na pokoj. A snědla jsem ještě jeden čokoládový donut…

Ráno mi trvá vykopat se z postele více než hodinu,
teplo vyhřáté postele je zkrátka zrádné ať už je člověk kdekoli. V tomto
nerovném boji ale nakonec přecejenom vítězím, oblékám se – tentokrát už do nové
bundy a mířím k Park Güell.
Včera jsem byla okolnostmi donucena vylepšit svoji dosavadní
výbavu zakoupením deštníku a již zmíněné bundy. Jaká to ale náhoda, že dnes je venku krásně, sluníčko svítí, ptáci
zpívají
. Nutně potřebuji někoho, kdo mě naučí cestovat, já to zkrátka
nezvládám.
Demotivovaná a zklamaná svou osobou (ale rozhodně ne
počasím) vystupuji před parkem a těším se, co všechno uvidím. Kromě ikonických „perníkových chaloupek“ nemám nejmenší
ponětí, co mě zde ještě čeká. Nakonec v parku trávím několik hodin,
procházím se, ztrácím se a zase se nacházím, fotím, volám mámě a sdílím
s ní své nadšení, vycházím na kopeček Les
treus Creux
, volám sestře a sdílím s ní nadšení. Pomalu se stahuji ke
vstupu do placené části parku, vstupenka je platná až za hodinu, mám tedy čas
na nějaké to jídlo.
Vcházím do první restaurace, kterou vidím, hladová. Legendy
praví, že jednoho dne se naučím snídat a nebudu svůj den začínat pozdním
obědem. A jelikož má hlad velké oči, přikupuji si k talířku s kalamáry ještě španělskou omeletu.
Už nemám hlad. Je mi
špatně
, protože jsem se přejedla, do kopce zpět k parku se mi tedy
nejde úplně nejlépe. Proklínám naši planetu za to, že na ní existují
vyvýšeniny. Kdyby měl celý svět podobný
povrch jako Nizozemí,
bylo by mi teď krásně.

 
– Začátek
politického okénka
V parku trávím ještě nějaký čas, čekám frontu na fotku,
která se mi v závěru ani nepovede a vracím se na hostel. Mezitím
konzultuji s přáteli na Messengeru průběžné výsledky prezidentských voleb a doufám, že to nebude o jeden hlas.
Vzhledem k tomu, že jsem přiletěla jen na víkend, k volbám na
ambasádu do Madridu jsem se nevypravila, jelikož je to zhruba 700 kilometrů
daleko.
Tak trochu alibisticky jsem si říkala, že jsem přece
roznášela letáky a přesvědčila nějaké nevoliče, takže jsem ten jeden hlas
určitě nahnala někde jinde. Pokud někdo máte v plánu vstoupit do politiky,
prosím, zasaďte se o možnost volby přes internet
Haló, 21. století, jsi tam?
        
– Konec
politického okénka
Naše země má výhodnou
strategickou pozici
pro případ globálního oteplování. Až stoupne hladina
moře, naše krajina bude ve středu Evropy celkem v pohodě. Do té doby ale
vnímám naše místo v srdci Evropy částečně jako nevýhodu. Nemáme moře. To nás odsuzuje
k ježdění do Chorvatska, Itálie,… když dostaneme chuť na slanou vodu. A
taky nás to odsuzuje k dětinskému jásotu pokaždé, když vidíme vlny. Proto jsem
se (v lednu) vydala cca na čtyřkilometrovou procházku na jejímž konci mě
čekalo moře. Na koupání samozřejmě
počasí není, ale chodit bosa v písku můžu i tak.
Z výsledku této výpravu mám rozporuplné pocity. Chtěla
jsem si udělat fotku nohou, které lehce omývá voda. Což je pěkně debilní nápad, když je příliv. Vskutku, mořská voda mi
chodidla omyla, stejně tak jako lýtka a stehna. Kdyby aspoň nefoukalo a nebyla
zima. A já s sebou neměla jen jedny džíny…
Jo, a tu fotku
nakonec nemám.
Ještě než celé vyprávění
ukončím, neodpustím si zmínit situaci v Barceloně.
Proč? Nedávno zde
proběhlo referendum o nezávislosti Katalánska
na zbytku Španělska. V ulicích byly v den referenda nepokoje. Když
jsem doma řekla, kam letím, mamka se na mě podívala, jestli to myslím vážně.
Vždyť to tam nebude bezpečné.
A jak to vypadalo
doopravdy?
Po celé Barceloně můžete vidět vlajky samostatného Katalánska,
lidé s myšlenkou oddělení od Španělska na první pohled sympatizují.
Zároveň jsem se ale bavila s místními a svěřili se mi i se svými obavami.
Po této obrovské změně by Katalánsko nebylo součástí Evropské unie, což je problematické hned
z několika důvodů. Jedním z nich je například měna, nyní se ve
Španělsku platí eurem, čím by se ale platilo v Katalánsku? A co
mezinárodní dohody? Jsou tu tedy spekulace o tom, jak moc by toto razantní
rozhodnutí bylo ku prospěchu.
Obecně jsem ale
neshledala tuto situaci pro turisty jakkoli nebezpečnou
a nevidím jediný
důvod, proč by se měl člověk bát do této metropole vyrazit (až na kapsáře, ale
ti jsou všude, že?).

Také by vás mohlo zajímat:

6 komentářů

  1. Španělsko a Francie mě popravdě moc nelákají, ale tvoje fotky jsou jako vždycky lákavé. Rozhodně bych byla ráda, kdyby mě na Pyrenejský poloostrov nějaká náhoda zavedla. 🙂

  2. Barcelona je božská! 🙂 Doufáme, že sis ji pořádně užila! 🙂 My tam strávily pár měsíců a je to země, do které se vždy s láskou vrátíme. 🙂

    B&M&P

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *